Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Architektura
Navzdory tomu, že je zámek v Buchlovicích pokládán za jeden z nejvýznamnějších a nejkvalitnějších příkladů moravské barokní architektury, zůstávalo v souvislosti s jeho vznikem hned několik otazníků. Nové podněty přinesla do mnohaleté umělecko-historické diskuse až průlomová studie brněnského historika umění Jiřího Kroupy, který prostřednictvím několika zjištění a díky originálně formulovaným otázkám otevřel cesty k objasnění autorství a architektonické úlohy celého projektu.
Podle tradice měl být buchlovický zámek galantním darem, který nechal tehdejší majitel panství hrabě Jan Dětřich Petřvaldský z Petřvaldu vystavět pro svoji manželku z původně italského rodu Collona, aby se na Moravě cítila jako ve své staré vlasti. To, že jde pouze o legendu, však dokazuje zejména skutečnost, že linie Collonů, z níž Anežka Eleonora pocházela, sídlila ve Slezsku a že se oba manželé zřejmě seznámili v Brně, kde sloužil hraběnčin bratr jako velitel špilberské pevnosti. Stavbu nového sídla v Buchlovicích je proto nutné uvést do poněkud širších dobových souvislostí, spojených zejména s okázalým životním stylem bohatých barokních aristokratických rodů. Už při prvním pohledu na architekturu zámku je zřejmé, že Buchlovice nebyly zamýšleny jako obvyklý vrchnostenský zámek, který kromě své reprezentační a obytné funkce sloužil také jako centrum správní agendy panství. Komorní, téměř až vilové proporce stavby obklopené zahradou naopak napovídají, že mělo jít především o pohodlný letohrádek, blížící se tomu, co Jiří Kroupa označuje francouzským termínem lieu de plaisance – místo radosti. Polarita dvou sídel, rezidence a zahradního letohrádku, v tomto případě starého hradu Buchlova a Buchlovic, nebyla v prostředí habsburské monarchie nijak ojedinělá; starý císařský hrad Hofburg v centru Vídně a Schönbrunn na dohled od hradeb metropole nebo liechtensteinská knížecí rezidence ve Valticích a nedaleký, nádhernou zahradou obklopený zámek v Lednici jsou toho ve zvětšeném měřítku jasným důkazem. Okrasná zahrada je v tomto případě stejně důležitá, ne-li důležitější než samotná stavba letohrádku. V případě Buchlovic to ostatně potvrzuje zmínka v korespondenci hraběte Leopolda I. Berchtolda z konce 18. století, kdy je zmiňováno, že hrabě bydlí na hradě v kopcích a pod hradem vlastní krásnou zahradu.
Co však odlišuje Buchlovice od ostatních podobných projektů, je forma, v níž byl celý objekt vystavěn. Podle nově nalezené smlouvy mezi hrabětem Janem Dětřichem Petřvaldským a biskupskou konzistoří lze datovat začátky stavby do roku 1698, kdy byla pro stavbu zámku vyměněna farní zahrada nedaleko staré kaple svaté Alžběty. Podle datace na fresce v hlavním zámeckém sále byla první etapa stavby, tedy hlavní budova s ústředním sálem, dokončena v roce 1701. Je zajímavé, že tato datace se udržela i v rodinné paměti majitelů, což potvrzují zejména záznamy pozdějšího majitele hraběte Leopolda II. Berchtolda; ten si o vzniku zámku jinak značně nepřesně poznamenal: „Zámek byl postaven v letech 1699–1701 Janem Dětřichem svobodným pánem Petřvaldským na počest jeho ženy Anny Eleonory z rodu Collona v italském raně barokním stylu architektem Balthasare Fontanou, bratrem Carlo Fontany, velmi známého svojí prací na chrámu svatého Petra v Římě“.
První projekt zámku, zakreslený architektem Františkem Antonínem Grimmem, byl zamýšlen ještě jako villa rustica; zámek na venkově s hospodářskou funkcí, obklopený symetricky rozvrženými utilitárními budovami kolem rozsáhlého nádvoří. Takto navrhovaná stavba připomínala některé vilové projekty předního architekta rakouského vrcholného baroka Johanna Lucase von Hildebranda, z nichž Jiří Kroupa upozorňuje zejména na zahradní palác Starhenberg–Schönburg z doby před rokem 1706. Výrazně komponovaná sala terrena a celkové půdorysné rozvržení stavby nicméně projekt posouvá také k současné piemontské architektuře, reprezentované zejména osobou vynikajícího architekta Filippa Juvary či jeho spolupracovníka Carla Stefana Fontany. V kontextu umělecky silně konzervativního moravského prostředí působil první projekt reagující na podněty vrcholných evropských architektů jistě mimořádným způsobem – úplně však proveden nikdy nebyl. Pravděpodobným důvodem bylo patrně úmrtí hraběnky Eleonory a následné přestěhování hraběte Jana Dětřicha Petřvaldského do Slezska.
Druhá stavební etapa zámku, spojená už s osobou hraběte Zikmunda Karla Petřvaldského, přinesla zásadní změnu celé koncepce. Od původního záměru vystavět villu rustica došlo k přehodnocení projektu směrem k vytvoření typu villa suburbana, tedy letohrádku v zahradě. Ani tentokrát nebyla cesta ke konečné podobě jednoduchá. Změnu prostorových koncepcí dokumentuje několik plánů, vytvořených podnikavým brněnským zednickým mistrem Mořicem Grimmem. Je pravděpodobné, že Grimm, jehož pozdější samostatné práce vykazovaly spíše řemeslnou zručnost nežli invenci a projekční schopnosti, skutečným autorem plánů nebyl. V konečném důsledku se nejvíce zasloužil o další výrazný architektonický prvek, kterým byl hostinský nebo také horní trakt známý pod názvem Flóra. Rozvržení stavby samotného zámku na pravidelném pravoúhlém půdorysu s vykrojeným oválným dvorem vychází pravděpodobně z prostředí vídeňských architektonických ateliérů, dobře seznámených s typologií obdobných projektů (Lustgebäude, Lustgartengebäude) Johanna Bernarda Fischera z Erlachu. Jiří Kroupa ve svém formálním architektonickém rozboru odmítl představu Antonína Jirky, že je autorem buchlovické novostavby proslulý epigon největších mistrů vrcholného rakouského baroka Christian Alexander Oedtl, pracující často na Moravě, neboť ve stavbě rozeznal „umělecky vysoce kvalitní variantu řešení tohoto typu“. Spolu s předním znalcem rakouské barokní architektury Helmuthem Lorenzem zaměřil svoji pozornost na dílo rakouského architekta Domenika Egidia Rossiho, autora výsledné podoby liechtensteinského zahradního paláce ve Vídni či velmi vlivné fasády vídeňského paláce Mollard–Clary. Právě fasáda zmíněného paláce, upravovaného později podle dosud neznámého projektu, vykazuje značné množství totožných, nebo alespoň podobných formálních znaků jako fasáda zámku v Buchlovicích. Jakkoli se formální rozbor blíží výsledku, jméno autora definitivní podoby zámku neobjasňuje. Zcela určitě je však možné vyvrátit tradované mýty o přítomnosti slavného Domenika Martinelliho či Carla Fontany.
Autor poslední redakce buchlovického sídla byl jednoznačně orientován na vídeňské prostředí a vycházel z dobrých teoretických i praktických znalostí nejaktuálnějších barokních trendů i vzorníkové literatury, přičemž dokázal osobitě reagovat i na členitý terén v podobě jistého přechodového stylu k francouzským zámkům typu maisons de plaisance. Ve své vrcholně barokní podobě zůstaly Buchlovice až do roku 1794, kdy nechala hraběnka Anežka Eleonora z Petřvaldu upravit okolní zahradu a interiéry zámku za účasti brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Výraznějším prvkem bylo umístění nových hodin do siluety traktu Flóra, které roku 1796 provedl brněnský hodinář Šebestián Kurtz. Hodiny následně pozlatil brněnský malíř a dekoratér Ignác Mayer a artičoky doplnil Ondřej Schweigl. Poslední etapu stavebního vývoje zámku přinesl přelom 19. a 20. století. Úpravy, které začaly už před rokem 1900 za vlády Zikmunda II. hraběte Berchtolda, nejlépe dokumentují alianční erby Berchtoldů a Trauttmannsdorfů na pilířích balustrád na zahradních terasách.
Skutečný rozmach stavebních prací začal však až v prvních letech nového století, kdy si tehdejší majitel Buchlovic hrabě Leopold II. Berchtold povolal nejdříve vídeňského architekta Otmara Leixnera a později uherskohradišťského stavitele Dominika Feye, aby stavbu upravili v neobarokním stylu. Záměrem bylo přiblížit barokní stavby ještě více italskému prostředí, což dokazují především nákupy architektonických děl o římských vilách a jejich zahradách do zámecké knihovny a hraběcí korespondence s několika italskými aristokraty. Dominik Fey zvolil velmi citlivou úpravu, z níž vynikají výrazné atikové balustrády z roku 1902 a rozšíření stávajících balustrád na zahradních terasách. Během těchto úprav vznikla i nová dekorativně pojatá ohradní zeď s půvabnou fortnou. Podle účtů se na kamenických pracích podílela firma A. Konečného, lavice z carrarského mramoru dodal sochař František Zbořil z Uherského Hradiště, brány vytvořila v letech 1902–1906 podle projektu Ludwiga Behra budapešťská firma Jungfer Gyula, která ukovala i dekorativní mříž do saly terreny. Pietní zásahy do barokní architektury zdůraznily, na rozdíl od jiných podobných úprav, neopakovatelnou atmosféru italské vily a zajistily tak Buchlovicím trvalé místo v dějinách moravské barokní architektury.
Literatura:
Jiří KROUPA, Problém Buchlovice, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity . Studia minora facultatis philosophicae universitatis brunensis F 41, 1997, s. 31–48.
