Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Hrad Buchlov
Asi 3 kilometry severozápadně od Buch
lovic stojí na vysokém kopci zdaleka viditelný a majestátný hrad Buchlov, vrchnostenské centrum někdejšího buchlovského panství. Hrad založený přibližně v polovině 13. století jako zeměpanský opěrný bod při východní hranici Moravy byl stavebně spojen s pozdně románskou stavební hutí velehradského kláštera. Rozvoj hradu pokračoval v gotickém stylu po celé 13. století a nezastavil se ani ve stoletích nadcházejících, kdy přešel jako zástava do šlechtického majetku; mocní páni z Cimburka například obohatili hradní areál o impozantní pozdně gotické sály s žebrovými klenbami. Buchlov přestal být oficiálně královským hradem v roce 1511, kdy jej získal Arkleb z Boskovic. V rámci příbuzenských vztahů přešel hrad do majetku Zástřizlů, kteří hrad upravili v renesančním stylu. Z nových částí přibyl například rozsáhlý svatební sál Jiřího Zikmunda ze Zástřizl z roku 1602 či prostory, v nichž byla uložena vzácná knihovna z pozůstalosti ženevského učence Theodora Bézy. Za předposledních majitelů Petřvaldských došlo zejména na raně barokní fortifikaci a pozdější interiérové úpravy.
Během 19. století se majitelé s definitivní platností přestěhovali na pohodlnější zámek v Buchlovicích, nicméně hradu zůstala jeho vrchnostenská funkce, podtrhovaná umístěním rozsáhlých sbírek hrabat Berchtoldů. Přibližně od poloviny 19. století byl hrad péčí majitelů zpřístupněn veřejnosti, které jsou brány otevřeny dodnes. Do návštěvnického okruhu jsou zahrnuty gotické, renesanční a barokní místnosti s expozicí životního stylu majitelů hradu od 14. do 19. století; ze sbírek vyniká rozsáhlá kolekce středověkých deskových maleb, pozoruhodná barokní rodová galerie, zbrojnice, knihovna, přírodovědné sbírky cestovatelů a přírodovědců Leopolda a Bedřicha Berchtoldových či poněkud tajuplná egyptská mumie, umístěná v romanticky upravené místnosti, jež napodobuje interiér starověkého obřadního prostoru.
Kaple sv. Barbory na Modle
Vznik první zdejší kaple můžeme klást do 
13. století. První písemná zmínka o Barborce, jak je kaple lidově zvána, pochází z roku 1412. Katolický farář z Buchlovic Benedikt tehdy vedl spor o kapli s velehradským opatstvím. Po létech se rozhodl majitel panství Hanuš Zikmund Petřvaldský postavit budovu novou, prostornější, v tehdy aktuálním stavebním slohu, pozdním moravském manýrismu. Stavba byla dokončena roku 1672.
Coby navrhovatel projektu bývá uváděn císařský architekt Giovanni Pietro Tencalla, ale jiní se ve svých závěrech spíše přiklání k architektu Janu Křtiteli Ernovi a dalším.
Pod stavbou křížového půdorysu s centrální osvětlovací kopulí byly vybudovány čtyři hrobky, jež nahradily do této doby používanou kryptu pod kaplí sv. Alžběty, kdysi sborem Jednoty bratrské v Buchlovicích. Pod kaplí sv. Barbory našli poslední odpočinek majitelé panství Petřvaldové a Berchtoldové. Za hlavním vstupem pod podlahou odpočívají mniši řádu sv. Františka. Mnozí z nich žili ve zdejší poustevně. Poslední poustevník Rudolf Šrom tu přebýval ještě před II. světovou válkou.
Hlavní oltář kaple pochází z přelomu 17. a 18. století, postranní jsou vyzdobeny vyobrazeními sv. Zikmunda a sv. Ludmily. Pozornosti neunikne zlacená kazatelna ze stejného období. Stěny doplňují posmrtné portréty členů rodiny Berchtoldů, z druhé poloviny 19. století, jež jsou dílem malíře Františka Dorazila. Vedle nich tu vidíme náhrobky, z nichž nejstarší pochází z roku 1580 a patří Anně Švíkové z Lukonos. Nejcennějším kusem je náhrobek Zikmunda II. a Josefiny Berchtoldových, jehož součástí je terakotové renesanční dílo, reliéf Madony s Ježíškem, z florentské dílny rodiny della Robbiů. V sousedství kaple měli Petřvaldové v úmyslu zřídit klášter pro šest řeholníků řádu Nejsvětější Trojice, tzv. trinitářů. Ze stavby ale sešlo.
U kaple se odedávna odbývaly dvě poutní bohoslužby, a to původně na svátek sv. Barbory a druhou neděli po Velikonocích. V roce 1784 byla kaple uzavřena. V 19. století byly poutě na Barborce obnoveny a s jistými přestávkami se tu odehrávají na svátky Nejsvětější Trojice a Nanebevzetí Panny Marie dodnes.
