Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Střílky
Na druhé straně Chřibů, asi 6 kilometrů od Buchlovic
se nachází další významné sídlo barokní rodiny Petřvaldských - městečko Střílky. Kromě původně renesančního, veřejnosti nepřístupného zámku, kde v období baroka sídlil okázalý aristokrat Amatus Antonín Petřvaldský se svým dvorem a četnými dvorními umělci, patří k nejvýznamnějším památkám unikátní barokní hřbitov. Ten nechal v letech 1730 – 1743 na pokyn svého strýce vytvořit hrabě Amatus Ferdinand Petřvaldský, jako rodové pohřebiště střílecké linie Petřvaldských. Vyrovnaná plocha pohřebiště, zvýšená dvoumetrovým až sedmimetrovým násypem, je ohraničena přibližně čtvercovou zdí s předloženým schodištěm a pohřební kaplí na ose vzadu. Obvodová zeď, stejně jako další architektonické prvky hřbitova, je doplněna četnými sochami, představujícími vesměs alegorie smrti a vzkříšení.
Celý sochařský program pravděpodobně vytvořil jeden z největších moravských pozdně barokních sochařů Gottfried Fritsch, který vlastnoručně vytesal trojici nadživotních postav truchlících andělů. Mimořádně pozoruhodná je také samotná pohřební kaple. Monumentální pojetí bez použití obvyklé barokní tektoniky svádělo po dlouhá léta připsat autorství kaple vynikajícímu architektovi Giovanni Santinimu Aichlovi. V současnosti se odborníci přiklánějí spíše k autorství kroměřížského architekta Ignáce Josefa Cyraniho z Bolleshausu; nicméně celkové pojetí stavby, příbuzné s některými církevními projekty Kiliána Ignáce Dienzenhofera pro klášter v Broumově, ukazuje jasné architektonické směřování k českému radikálnímu baroku. Barokní bel composto stříleckého hřbitova patří díky kvalitě a originalitě pojetí k nejpozoruhodnějším ukázkám funerálního umění 18. století.
Velehrad
Přibližně 5 kilometrů východně od Buchlovic leží jede
n z nejstarších a nejpamátnějších cisterciáckých klášterů na našem území – klášter Velehrad. Na místě se staroslověnskou a Velkomoravskou tradicí založil novou klášterní fundaci v roce 1205 moravský markrabě Vladislav Jindřich, mladší bratr českého krále Přemysla Otakara I. Rozsáhlá stavba klášterního areálu, z níž vynikala velká basilika s transeptem a pěti apsidami, byla dokončena v románském slohu přibližně v polovině 13. století. Privilegovaný klášter moravských Přemyslovců byl těžce poškozen za husitských válek a po obnově v 16. století živořil v mnohem skromnějších poměrech až do období baroka. Znovuobnovení slavné tradice reprezentovala zejména barokní přestavba komplexu v letech 1629 – 1635 a následná úprava po požáru v roce 1681, při níž získal klášter svoji současnou podobu; autorem projektu byl s největší pravděpodobností císařský architekt Giovanni Pietro Tencalla. Na vnitřní výzdobě velehradského klášterního chrámu po celé 18. století podíleli přední rakouští a moravští umělci jako malíři František Řehoř Ignác Eckstein, Jan Jiří Etgens, Ignác Raab, sochaři a štukatéři Balthasar Fontana, Ondřej Schweigl či Josef Winterhalder starší.
V roce 1764 byl klášter rozšířen o pozdně barokní prelaturu, nicméně už o dvacet let později, v rámci josefínských nařízení, došlo k jeho zrušení; klášterní kostel byl přeměněn na farní chrám. O obnovu řeholního života se zasloužili jezuité, kteří Velehrad získali v roce 1890, přičemž podnikli několik důležitých stavebních úprav. Těžké období 20. století bylo symbolicky zakončeno v roce 1990, kdy se po dlouhých čtyřiceti letech opět vrátili řeholníci a kdy klášter navštívil papež Jan Pavel II. Významné poutní místo, patřící už od dob Velké Moravy k hlavním politickým a kulturním centrům českého státu, nabízí kromě nevšedního setkání s prvotřídním barokním uměním také expozici nejstarších románských dějin místa.
Hrad Cimburk
Rozsáhlá zřícenina gotického hradu s
e nachází na návrší nad vodní nádrží asi 5 km od obce Koryčany v okrese Kroměříž. Vznikl mezi léty 1327 - 1333, opuštěn byl v roce 1720. V 30. letech minulého století byly provedeny první záchrané práce, další v roce 1940. V současnosti se o hrad stará občanské sdružení Polypeje, které se snaží o záchranu, dokumentaci a zpřístupnění památky.
Hrad „Nový Cimburk“, vystavěný ve slohu francouzské gotiky, byl založen Bernardem z Cimburka (zemský podkomoří krále Jana Lucemburského). Vznikl někdy mezi lety 1327 - 1333, kdy Bernard záměnou za „Starý Cimburk“ u Trnávky získal od Jindřicha ml. z Lipé území nad horním povodím stupavským. Jistý vliv tu jistě sehrál i sňatek se Sabinou Koryčanskou.
Zámek Bučovice
Bučovický zámek je unikátní stavbou italsk
é renesance na sever od Alp. Na rozdíl od většiny našich renesančních zámků se nejedná o renesanční přestavbu staršího sídla (hradu či tvrze), ale o realizaci originálního projektu italské pozdně renesanční stavby typu "palazzo in fortezza" a celého rozsáhlého areálu včetně renesanční zahrady, hradební zdi a vodního příkopu. Rovněž umístění v údolí je pro tehdejší dobu neobvyklé. Projektoval jej Jacopo Strada, vzdělaný znalec umění, historik a architekt, který byl správcem uměleckých sbírek tří Habsburských císařů - Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II. Pozoruhodné je arkádové nádvoří s 90 sloupy, které jsou bohatě vyzdobeny celkem 540 reliéfy, zobrazujícími válečné motivy, erby, fantastická zvířata a bytosti, maskarony a hudební nástroje. Kamenické práce prováděli Italové usazení v Čechách Elia Canavale a Antonio Silva.
Zámek je unikátní ukázkou renesančního stavitelství u nás, kdy k ojedinělým patří bohatá manýristická výzdoba interiérů a překrásná kašna na nádvoří.
