Kvetoucí louka

KVETOUCÍ LOUKA = ZANEDBANÁ ZAHRADA?

Píše se 1. polovina 19. století. Buchlovický hrabě Zikmund I. Berchtold vykupuje pozemky jižně od zámku, aby zde založil park, jehož kompozice vytváří obraz ideální, harmonické krajiny. Rajské zahrady.
Dnes se můžeme přesvědčit, jak se Zikmundovi záměr podařil. Opustíme-li totiž osovou barokní zahradu a pokračujeme po spletitých cestičkách, ocitneme se v části areálu, pojednané jako tradiční krajinářský park. Jeho nejvýraznějším prvkem jsou skupiny stromů nebo hodnotné solitéry v trávníku...
V tomto ročním období právě travní porost vyvolává mnohdy víc emocí, než všechny staleté stromy dohromady. Nejeden návštěvník si pomyslí: „Není ten trávník nějak přerostlý? Zanedbaný línými zahradníky? To by se za hraběte určitě stát nemohlo...“
Samotný park je svědkem, že za působení jakéhokoliv dalšího šlechtice – i v rámci moderního managementu údržby – se k těmto travnatým plochám přistupovalo tradičně jako ke klasickému lučnímu porostu. V praxi to znamená, že se tyto louky zpravidla sečou 2x ročně, po odkvětu a vývoji semen dvouděložných rostlin (kopretina, pryskyřník...), které jsou z hlediska druhové rozmanitosti klíčové. Sečení probíhá postupně, aby bylo možné seno vždy hospodárně zpracovat a využít např. jako krmivo pro hospodářská zvířata.
Tyto historické souvislosti jsou v poslední době podtrženy zcela aktuálními argumenty, hlavně v kontextu zadržování vody, která – i přes květnové poměrně bohaté srážkové úhrny – stále zoufale chybí. S narůstajícími průměrnými ročními teplotami, dlouhým obdobím beze srážek a vyšším výparem jsou rozsáhlejší plochy zeleně jedním z aspektů, které mají zásadní vliv na to, jakým směrem bude vývoj naší krajiny dál směřovat.
Z tohoto pohledu je krátce střižený, často kosený trávník, který vodu nezadrží, ale naopak vyžaduje závlahu, silnou ekologickou zátěží. Pokud svou dávku vody nedostane, zasychá – a z plochy se stává hnědý úhor. Ten nejenže nepůsobí esteticky, ale teplota vzduchu při jeho povrchu je v parných letních dnech srovnatelná s teplotou betonové dlažby. A to není žádoucí v extravilánu, ve městě, ani na soukromé zahradě.
Zkusme tedy nejen buchlovické louky vnímat jako pestrou mozaiku travin a květů, která pomáhá zachytit každou kýženou kapku vody, je domovem mnoha druhů živočichů (a nemysleme při tom jen na obávaná klíšťata – pokud se budeme pohybovat po cestičkách, nemohou nás ohrozit), a ze které vznikne po sečení voňavé seno. Posuďte sami – není to přece jen hotová rajská zahrada?